Magie 2/2

27. června 2011 v 12:53 | Petha
Pokračování článku od Icefox =o)

Je to celkem dlouhý....rozepsala jsem se...a ukončila jsem to tak, že by se ještě dalo pokračovat =o)
Doufám, že se bude líbit =o)


Co se mi to vlastně stalo?
To byla první věc, která mě napadla. Asi jsem omdlela, nebo jsem dostala nějaký záchvat, nebo tak něco. Jediné, co si pamatuju, jsou ty oči...při té předtavě jsem se zachvěla. Tak řekne mi něco, co se stalo?
První, co jsem si uvědomila bylo, že jsem ležela na zemi. A hrozně mě bolela hlava. Pokusila jsem se otevřít oči. Ale nešlo to. Víčka mi připadala těžká jako ocel.
Vždyť ani není důležité zkoušet se probrat, pomyslela jsem si, za chvíli mě tu někdo najde. Mamka, taťka, nebo sousedi.
Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl těžký a byl tu cítit zápach od kouře. Špatně se mi dýchalo. Čím dál hůř. Řekla jsem si, že na to raději nebudu myslet. Minuty ubíhaly...
Stále více jsem se probírala z toho šoku. Začala jsem vnímat, že je zima, že ležím na něčem tvrdém a že...zarazila jsem se. Slyšela jsem hukot vody. U domu přece potok nemáme??? Kde to jsem?
Tentokrát jsem už byla rozhodnutá. Musím se posadit. Opatrně jsem se opřela o lokty a pomalu jsem se zvedala. Posadit se mi trvalo asi čtvrt hodiny. Opřala jsem si hlavu o kolena a znovu jsem se pokusla otevřít oči.
Všude byla tma.
Rozhlédla jsem se. Ne, nic, jen tma a tma. Podívala jsem se nahoru. Oslepila mě bílá záře.
Jsem mrtvá. Dostala jsem strach. Když za tím světlem nepůjdu tak neumřu. Tak se to přece říká. Zamrkala jsem. Záře se začala zmenšovat. Přivřela jsem oči. Vždyť je to měsíc. Myslela jsem, že se rozesměju. Asi jsem se uhodila do hlavy, když jsem ho viděla rozmazaně.
Tiše jsem se zasmála. Ale to jsem neměla dělat. Můj hlas se mi v hlavě totiž odrážel jako ozvěna. Jako kdyby mi někdo zakřičel do ucha. Chytila jsem se za hlavu. Znovu jsem se podívala před sebe. Začala jsem rozeznávat stromy, keře, potok a vedle mě...
...ten kámen...
Zachytil mě záchvat vzteku. Nikdy jsem ten kámen neměla najít. Zhnuseně jsem ho odhodila. Hned se rozzářil.
Vzbudilo to ve mně zájem, ani nevím proč. Opatrně jsem se postavila a přistoupila jsem blíž. Vzala jsem ten kámen do ruky. Chvíli jsem si ho prohlížela. Byl opravdu zvláštní. Kdo ví, proč jsem se najednou podívala před sebe...uviděla jsem mezi stromy rudou záři. Takový malý červený puntík. Ale ohnivě zářící jako zapadající slunce. Nevím jak dlouho jsem tam stála...
Konečně jsem se probrala z toho transu. Oheň...ohniště...tábor...lidi...pomoc... slova mi v hlavě běhala rychle za sebou. Vydala jsem se za tou září. Tak proto jsem cítila ten kouř. Bolest hlavy odeznívala a já přidávala do kroku.
Ta cesta mi připadala nekonečná. V pravé ruce jsem držela kámen. Čím více jsem se blížila, tím více zhasínal. No jo, jako obvykle.
Připadala jsem si jak robot. Šla jsem témeř bezmyšlenkovitě, pořád vpřed. Probral mě až kořen. Jo, kořen, protože jsem o něj zakopla. Kámen mi vypadl z ruky. Zohla jsem se, abych ho mohla vzít. Ale když jsem se pro něj natáhla, uslyšela jsem kroky. Někdo za mnou šel. Ztuhla jsem. Větvičky pod cizí tíhou praskaly a já...nevěděla jsem, co si mám myslet a jak se mám zachovat. Mám se bát, nebo být zvědavá? Mám se otočit, nebo snad...v jednu chvíli bylo rozhodnuto. Právě v tu, když jsem za krkem ucítila něčí dech. Po zádech mi přeběhl mráz, když se mě dotklo něco slizkého a studeného. Dámy a pánové, nejsem zbabělec, ale tohle už bylo trochu silný kafe. Vykřikla jsem hrůzou a začala jsem utíkat.
...
Je to divný, hrozný, nebo příšerný? =oD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 IceFoxTrajan IceFoxTrajan | 27. června 2011 v 16:47 | Reagovat

Né je to dobré =) budeš mezi prvníma xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama